Skolioza, bolístky a SPS
Sport mě provází od dětství – 10 let jsem závodně plavala, milovala hory a zkoušela různé sporty. V 8 letech mi diagnostikovali skoliózu, tehdy už s 20 stupni. Klasická rehabilitace, korzetoterapie ani lázně nepomohly a křivka se zhoršila nad 40 stupňů. Byla jsem indikována k operaci, dokud jsem ve 12 letech nezačala jezdit za MUDr. Smíškovou do Prahy a cvičit spirální stabilizaci. Postupně se mi podařilo křivku zlepšit ke 30 stupňům a operaci jsem se vyhnula. Alespoň té páteře.
Po maturitě jsem odjela do Kanady studovat na horského vůdce. Tam jsem se vážně zranila a musela se vrátit do ČR k operaci. Můj horský sen se rozplynul, a tak jsem začala studovat všeobecné lékařství v Plzni. Po dvou letech intenzivního studia, covidové pandemie a dlouhé imobilizace po zranění jsem si přivodila dva výhřezy plotének v bedrech.
Klasická léčba mi nepomohla a ve svých brzkých 20 letech jsem sotva chodila.
Vzpomněla jsem si na spirální stabilizaci a po 8 letech znovu oslovila Káťu Smíškovou. Začala jsem za ní opět jezdit, tentokrát do Brna, a znovu cvičit. SPS mi podruhé zachránila život. Studovala jsem medicínu a jelikož mi témata páteře byla blízká, udělala jsem si kurzy SPS, začala jezdit ke Kátě na stáže a pracovat s pacienty se skoliosou – zatím jen přes léto, kdy jsem nemusela být ve škole.
V roce 2023 jsem v rámci studia dělala výzkum na téma “Vliv cvičení SPS na vývoj skoliotické křivky u dětí a adolescentů”, který jsem prezentovala na studentské vědecké konferenci v Plzni a získala 3. místo.
Nyní studuji fyzioterapii na LF MUNI a najdete mě v centru SPS v Brně, kde vedu individuální terapie, skupinové lekce, kurzy pro děti se skoliózou a studenty a asistuji při školení lektorů.
“Pracovat s tím, co v daný moment mám a dělat jak nejlépe umím.”
Velký zápřah vrcholového sportu během vývoje, zranění i stres - to vše se na těle i mysli podepíše tlustou linkou s nejednou kaňkou. Cítíte limit v pohybu, naučíte se úlevové pohybové a tvoříte si “pohybové hranice” jako ochranu oslabených a ublížených částí. Vedlejší efekt těchto fyzických hranic je ten, že se pomalu odrážejí i v myšlení. A myšlení se zase přepisuje do našich každodenních životních situací.
V určitý moment si uvědomíte, že není možné poškozené součástky v těle vyměnit (jasně, možné to je - chirurgicky - ale spolu s tím je mnoho “colateral damage”), ale zároveň, že už se ta změněná místa nikdy nebudou cítit stejně jako před zraněním. A v ten moment se objeví 2 cesty - rezignace nebo smíření, že nezbývá nic jiného, než pracovat s tím, co v daný moment mám a dělat jak nejlépe umím.
Málo se mluví o tom, jak vás vrcholový sport v dospívání dokáže poznamenat na celý život. V dobrém i špatném. Když s daným sportem přestanete, zůstane v životě velká díra, kterou vyplňoval.
Pohyb léčí
Před 12 lety jsem skrze kamaráda objevila Squat Routine od Ida Portal. Koukla jsem se na další jeho videa a řekla si: “Vau, tak tohle je něco jiného, to chci umět taky.” Do Čech přivedl Movement Culture Petr Růžička, který založil Pohyb je život. Začala jsem jezdit na jeho semináře, později, když už jsem byla na střední škole a měla řidičák, jsem 2krát týdně dojížděla do Prahy z Karlových Varů na lekce pohybu. Bylo to nejbližší místo jak studovat to, co mě tak okouzlilo.
Když jsem se přestěhovala do Plzně, chodila jsem na lekce k Adri Pecinové, která zůstala mou dlouhodobou učitelkou.
Studovala jsem příležitostně i u jiných pohybových učitelů. Většinu minulého roku jsem strávila v Movement Mexico, kde jsme pohybem trávili několik hodin denně, hodně se zaměřovali na lokomoce, floorwork, mobilitu, práci s páteří, partnerskou práci, soft acrobatics. Učili se být dobrým studentem, partnerem a přeneseně i lepším člověkem .
V létě 2024 jsem se zúčastnila 3 týdenního intensivu s Janem Ruedou, který mi opět změnil pohled na pohyb a tělo obecně - na to, co je možné a nemožné.
Do Mexika jsem odjela, protože jsem se chtěla hýbat, hodně, a zároveň zažít pohyb v komunitě.
Nyní chci vše co jsem se za ta léta naučila předávat dál, ukázat Brnu kouzlo pohybu a komunity.
